Praha → Baltské moře

Oficiální turistický servis Spreewaldu doporučuje projet krajinu na vodě — kánoí, kajakem nebo tradičním plochým Kahnem, který převozník tlačí bidlem. Kahn je pohodlnější a povídá se u něj; kajak vás pustí do úzkých bočních kanálů, kam se velká loď nedostane.

Doporučená trasa: Lübbenau → Lehde → okruh kanály kolem Lehde → zpět. Nezůstávejte jen na hlavním tahu, kde se míjí loď za lodí.

Miniaturní vesnice roztroušená po ostrůvcích mezi kanály. Část domů nemá silniční přístup — nákup, pošta i stěhování jezdí po vodě. Theodor Fontane jí říkal „laponské město v Braniborsku“.

Skanzen původních lužickosrbských statků z 19. století přímo v Lehde. Ukazuje, jak se tady doopravdy žilo, když byla voda jedinou cestou: seno se sváželo na loďkách, dobytek se převážel na pramicích.

Spreewaldské okurky mají chráněné zeměpisné označení EU a jsou tady skoro náboženství. Kupujte ze sudu na stánku, ne ze skla v supermarketu. Zkuste rozdíl mezi Salzdill, Gewürzgurken a Senfgurken.

Aquapark, kde je bazén oddělený od výběhu tučňáků Humboldtových jen velkou akrylovou stěnou — plavete jim doslova vedle nosu. Chová se tu asi 30 tučňáků, nejaktivnější jsou při krmení.

Dochovaný 1,3 km dlouhý úsek Berlínské zdi podél Sprévy, který v roce 1990 pomalovalo 118 umělců z 21 zemí. Je to zároveň památník i největší galerie pod širým nebem na světě.

Nejznámější obrazy: bratrský polibek Brežněva s Honeckerem (Mein Gott, hilf mir, diese tödliche Liebe zu überleben) a Trabant prorážející zeď.

Postavena 1791 jako brána míru, pak triumfální oblouk, pak stála 28 let přímo v zakázaném pásmu mezi dvěma zdmi — nikdo k ní nesměl z východu ani ze západu. Dnes je to nejpřecpanější místo Berlína a přesto se tam musí.

2 711 betonových kvádrů na zvlněné ploše. Peter Eisenman záměrně nevysvětlil, co znamenají. Když se do pole vejde a terén začne klesat, zvuk města zmizí a člověk se ztratí — a to je celé.

Dokumentační centrum stojí přesně tam, kde bylo velitelství gestapa, SS a Říšského bezpečnostního hlavního úřadu. Vysvětluje aparát nacistického teroru z pohledu pachatelů, ne obětí — což je mnohem nepříjemnější a mnohem užitečnější.

Pokud vás víc než 20. století zajímá archeologie: pět muzeí na jednom ostrově, zapsaných na seznamu UNESCO. Neues Museum má Nefertiti, Pergamonmuseum bránu bohyně Ištar.

Konec monumentálního centra. Kolem Bergmannstraße, Oranienstraße a Boxhagener Platz je jídlo levnější, lepší a mnohem pestřejší. Berlínské döner a vietnamská kuchyně jsou tu na světové úrovni.

Nacistická organizace Kraft durch Freude tu od roku 1936 stavěla obří rekreační středisko: osm identických bloků v řadě dlouhé 4,7 km, 20 000 lůžek, každý pokoj s výhledem na moře. Nikdy nebylo dokončeno — v roce 1939 začala válka a stavba se zastavila.

Po válce sloužilo NDR jako kasárna, po roce 1990 desítky let chátralo. Dnes je část přestavěná na luxusní byty a hotely, část stále v ruinách. Ten kontrast je asi to nejpodivnější na celém místě.

Stezka v korunách stromů dlouhá 1 250 m, zakončená 40 metrů vysokou rozhlednou Adlerhorst ve tvaru orlího hnízda. Stoupání jen 6 %, takže se dá projet i s kočárkem. Po cestě herní a naučné stanice.

Největší lázeňské město Rujány a učebnicová ukázka slohu Bäderarchitektur: bílé dřevěné verandy, balkony a věžičky z konce 19. století. Široká písečná pláž má několik kilometrů.

Trasa na večer: Kurhaus → promenáda → molo → pláž. Molo je dlouhé 370 m a odjíždějí z něj výletní lodě.

Úzkorozchodná parní dráha, která od roku 1895 jezdí z Putbusu přes Binz do Göhrenu. Skutečná parní lokomotiva, dřevěné vagony, otevřené plošinky. Jméno je ironické — „řítící se Roland“ jede 30 km/h.

Lovecký zámeček na kopci Tempelberg jižně od Binzu, s centrální věží a točitým litinovým schodištěm o 154 stupních. Z ochozu je výhled na celou jihovýchodní Rujánu.

Hanzovní město se starým městem na seznamu UNESCO — cihlová gotika, Alter Markt, radnice s prolamovaným průčelím. Je přímo na trase a nabízí se jako oběd před Prorou.

Pobřežní stezka po hraně útesů. 9,6 km, cca 3 h 35 min, stoupání 176 m, klesání 99 m, obtížnost střední. Vede starým bukovým lesem, který je od roku 2011 součástí světového dědictví UNESCO (Bukové pralesy Karpat a dalších regionů Evropy).

Terén není náročný, ale stezka pořád klesá do roklí a zase stoupá — s menšími dětmi počítejte spíš se 4,5 hodinami.

Nejslavnější křídový útes Rujány, 118 m nad mořem. Nad ním je od roku 2023 Skywalk — vyhlídková plošina ve tvaru elipsy, která vede nad hranu útesu a je celá bezbariérová.

Vstupenka do centra zahrnuje i expozici, kino a komentované prohlídky každou hodinu.

Vyhlídková plošina pár set metrů před Königsstuhlem. Paradox tohohle místa: z Königsstuhlu Königsstuhl vidět není — stojíte na něm. Ta ikonická fotka bílé stěny se dělá právě odsud.

Skupina křídových věží, kterou podle většiny výkladů maloval Caspar David Friedrich na obrazu Křídové útesy na Rujáně (1818). V únoru 2005 se velká část zřítila do moře — názorná ukázka toho, že tahle krajina se přetváří v reálném čase.

Ze Sassnitzu i z Binzu vyplouvají výletní lodě podél křídového pobřeží. Pohled z moře je docela jiný než shora — teprve odtud je vidět, jak je ta bílá stěna vysoká.

Tmavé jezírko uprostřed bukového lesa kousek od Königsstuhlu, obklopené valem slovanského hradiště. Podle pověsti se tu koupala bohyně Hertha a její sluhové pak byli utopeni, aby o tom nemluvili.

Muzeum zabírá část bývalého vojenského výzkumného areálu a sídlí přímo v obří uhelné elektrárně, která ho napájela. Tady vznikla A-4 / V-2 — první raketa, která se dostala do vesmíru, a zároveň zbraň, na jejíž výrobě zemřelo v podzemní továrně Mittelbau-Dora víc lidí než na jejích dopadech.

Muzeum tenhle rozpor nezakrývá. Vyhýbá se verzi „hele, super rakety“ a věnuje stejný prostor nucené práci, koncentračním táborům a spojeneckému bombardování. Právě proto je to nejsilnější zastávka celé cesty.

Celý poloostrov je největší plošná památka v Německu. Muzeum k němu vydává bezplatnou aplikaci s 23 stanovišti v terénu — zbytky zkušebních stavů, letiště, kyslíkárny, táborů.

Ahlbeck, Heringsdorf a Bansin — tři propojené lázně z konce 19. století, kam jezdila berlínská smetánka. Bílé vily, promenáda dlouhá přes 8 km a tři mola. To v Heringsdorfu měří 508 m a je nejdelší v Německu.

Do roku 2023 se do Świnoujścia jezdilo přívozem a v sezoně se čekalo i hodinu. Od června 2023 vede pod řekou Svinou tunel, který spojuje ostrovy Uznojem a Wolin. Je součástí silnice DK93 a pro osobní auta zdarma.

Molo měří 395 m a za dobré viditelnosti je z něj vidět až na německé pobřeží. Promenádou vede Aleja Gwiazd — polská obdoba hollywoodského chodníku slávy s víc než 200 otisky rukou herců a hudebníků. Vznikla v roce 1996 spolu s Festivalem hvězd.

Nejstarší voskové muzeum v Polsku, přes 110 figur v životní velikosti — politici, vědci, filmové a pohádkové postavy. Je to přesně tak kýčovité, jak to zní, a děti to milují.

Wolinský národní park má pět oficiálních vyhlídek. Dvě nejlepší jsou Gosań (93 m — nejvyšší mořský útes v Polsku) a Kawcza Góra (61 m) přímo nad Międzyzdroji. Spojuje je červená značka „Brzegiem Bałtyku“ (Międzyzdroje – Kołczewo, 19 km).

Pěší varianta: Międzyzdroje → Kawcza Góra → Gosań → Wisełka, cca 9–10 km podél útesů. Autová varianta: na Gosań se dá dojet po silnici 102 a od parkoviště je to jen kousek.

Ukázkový výběh zubra evropského a dalších původních druhů — orel mořský, jelen, divoké prase. Zubři byli na Wolinu vysazeni v 70. letech v rámci obnovy populace.

Monumentální terasa nad Odrou z let 1902–1921, původně Hakenterrasse. Pět set metrů kamenného nábřeží, široké schodiště k vodě, po stranách Námořní muzeum a budova vojvodského úřadu. Postaveno čistě proto, aby to při připlutí do města vypadalo velkolepě — a funguje to dodnes.

Bílá budova z prosvětleného skla, jejíž zubatá silueta odkazuje na štítové domy severského Pomoří. Otevřená 2014, o rok později získala Cenu Miese van der Rohe — nejprestižnější evropské architektonické ocenění.

Sídlo dynastie Greifů, která Pomořansko vládla přes 500 let. Renesanční nádvoří je volně přístupné. Zvonová věž (Wieża Dzwonów) nabízí nejlepší výhled na město a Odru.

Obří protiletecký kryt pod hlavním nádražím, později přestavěný na protiatomový úkryt. Nabízí tři varianty prohlídky: 2. světová válka, studená válka a „selfie s PRL“. Nejzajímavější věc ve Štětíně, o které skoro nikdo neví.

Po chodnících Štětína je namalovaná červená čára, která spojuje 42 památek na sedmikilometrovém okruhu. Nemusíte ji jít celou — stačí se jí držet mezi Filharmonií, Wały Chrobrego a zámkem a máte nejlepší úsek.

Ostrov naproti Wały Chrobrego přes Odru. Bývalá přístavní čtvrť, která se za posledních deset let proměnila v nábřeží s podniky a nejlepším výhledem zpátky na terasu.

U vesnice Nowe Czarnowo, asi 4 km jižně od Gryfina, roste na ploše zhruba 0,3 ha přibližně stovka borovic, jejichž kmeny se asi 30 cm nad zemí lámou do pravého úhlu, vedou po zemi metr či dva a pak se zase narovnají a rostou vzhůru. Kolem dokola je úplně obyčejný rovný les.

Stromy byly vysazeny okolo roku 1930. Proč jsou ohnuté, se dodnes nepodařilo jednoznačně vysvětlit — nabízí se záměrný zásah pěstitelů kvůli výrobě nábytku nebo lodních žeber, poškození sněhem, nebo přejezd techniky za války. Žádná verze zatím neobstála úplně.

Malé město na Odře čtyři kilometry od Křivého lesa. Nic zásadního, ale je to poslední rozumné místo na kávu, záchod a plnou nádrž před německou hranicí.

Poslední možnost něco přidat. Frauenkirche, Zwinger a Brühlova terasa jsou od dálnice patnáct minut. Ale po sedmi dnech je většinou rozumnější jet rovnou domů.