Praha → Nizozemsko

Landkrabě Karel začal park stavět v roce 1696 a chtěl vodní divadlo, které si vystačí samo. Podařilo se: voda se sbírá do nádrží nad Herkulem a od roku 1714 teče jen samospádem — žádná čerpadla, žádná elektřina, jen barokní hydraulika, která funguje tři sta let bez zásadní změny.

Trvá to zhruba hodinu a jde se s vodou dolů: kaskády, umělý lesní vodopád, Ďáblův most, akvadukt postavený jako římská zřícenina, a nakonec padesátimetrová fontána u zámku.

Osmimetrová měděná socha na osmiboké kamenné stavbě, dohromady skoro sedmdesát metrů. Stojí tam od roku 1717 a je vidět z celého Kasselu — město ji má ve znaku i na kanálových poklopech.

Dovnitř oktogonu se dá vejít a vylézt nahoru pod sochu. Výhled vede přesně po ose parku dolů k zámku a dál na město.

V zámku dole visí jedenáct Rembrandtů, k tomu Rubens, Hals, Jordaens a jedna z nejlepších sbírek starých mistrů v Německu. Že je v Kasselu, ví málokdo.

Hrad, který se v letech 1793–1801 postavil rovnou jako zřícenina. Půlka je pečlivě „zbořená“, aby to vypadalo romanticky — landkrabě chtěl mít v parku středověk a neměl ho, tak si ho nechal vyrobit.

Třináct pískovcových věží, nejvyšší kolem 40 metrů, stojících uprostřed lesa jako zeď. Vrstvy, které se ukládaly vodorovně, tektonika před desítkami milionů let postavila na výšku — proto ta struktura vypadá, jako by po skalách někdo přejel hřebenem.

Ve skalách je vytesaná kaple a na jedné z nich románský reliéf Snímání z kříže z doby kolem roku 1130 — největší svého druhu severně od Alp. Nahoře je komora s kruhovým oknem namířeným na východ slunce o letním slunovratu.

Ernst von Bandel na něm pracoval sedmatřicet let (1838–1875) a část z toho na vlastní náklady. Socha měří 27 metrů, celek přes 53. Meč nese nápis „Deutschlands Einigkeit meine Stärke“.

Připomíná Arminia a bitvu v Teutoburském lese roku 9 n. l., kde Germáni zničili tři římské legie. Háček: bitva se odehrála o sto kilometrů dál, u Kalkriese, což se potvrdilo až koncem 80. let. Pomník tedy stojí na místě, které si 19. století vybralo, protože se hodilo — a to je na něm dnes to nejzajímavější.

Deventer vzniklo kolem roku 768, kdy sem přišel misionář Lebuinus, a v hanzovní době patřilo k nejbohatším městům na IJsselu. Na náměstí Brink stojí De Waag z roku 1528 — nejstarší dochovaná městská váha v Nizozemsku, dnes muzeum.

Na její boční stěně visí prostřelený měděný kotel. Podle města v něm v 15. století uvařili penězokaze; díry po kulkách jsou z roku 1813, kdy si na kotli cvičili francouzští vojáci. Jedna z těch historek, které jsou možná pravdivé a rozhodně dobré.

Patnáct kilometrů proti proudu leží Zutphen a v jeho kostele sv. Walburgy Librije z roku 1564 — jedna z mála knihoven na světě, kde jsou knihy dodnes připoutané řetězy k pultům na původním místě. Vypadá to přesně tak, jak si člověk představuje středověkou knihovnu, protože to středověká knihovna je.

Helene Kröller-Müllerová nakoupila mezi lety 1907 a 1922 asi 270 van Goghových děl v době, kdy o něj skoro nikdo nestál. Je to dodnes druhá největší sbírka na světě hned po amsterdamském Van Gogh Museu — a visí tu i Terasa kavárny v noci.

Zásadní rozdíl proti Amsterdamu: nejsou tu fronty ani davy. Na van Gogha se dá dívat z půl metru a nikdo do vás nestrká. Přesně proto Amsterdam v téhle variantě není.

V parku je asi 1 800 bílých kol, která jsou v ceně vstupenky. Nepůjčují se, neregistrují se, nevrací se na konkrétní místo — prostě se vezme kolo ze stojanu, jede se a nechá se stát tam, kde skončíte.

Kola jsou obyčejná městská, bez převodů, v dospělé velikosti — pro dvanáctiletého i šestnáctiletého úplně v pohodě. Po parku vede 40 km zpevněných cyklostezek a dá se objet celý.

Jedna z největších sochařských zahrad v Evropě — 25 hektarů lesa a mýtin s víc než 160 sochami: Henry Moore, Rodin, Jean Dubuffet, Richard Serra. Není to výstava v zahradě, je to zahrada postavená kolem soch.

Museonder u návštěvnického centra je první podzemní muzeum na světě: celé je o tom, co roste a žije pod vřesovištěm. Je v ceně vstupenky a zabere půl hodiny.

Jachthuis Sint Hubertus je lovecký zámeček, který Kröller-Müllerovým postavil v roce 1920 architekt H. P. Berlage. Půdorys má tvar jeleního paroží. Dovnitř jen s prohlídkou.

V roce 1392 dal vévoda z Geldern svému správci Arentu thoe Boecop úkol: staré město u vody je neubránitelné, postav nové. Boecop narýsoval obdélník zhruba 415 × 250 metrů, rozdělil ho pravoúhlou sítí ulic a město se do něj přestěhovalo. Je to první plánované město v Nizozemsku a jediné středověké, které má dodnes takhle pravidelný půdorys.

Vstupem je Vischpoort, brána z 15. století s vyhlídkou. Uvnitř hradeb je nejvyšší hustota památek v celé zemi — a přitom je to obyčejné žijící městečko, ne skanzen.

Ostrov, který se nedal ubránit. Moře ho po staletí ukusovalo, až z něj zbyl úzký pruh, na kterém se skoro nedalo hospodařit. V roce 1859 nařídil král obyvatelům odejít — udržovat opevnění bylo dražší než celý ostrov. Lidé se odstěhovali a Schokland zůstal prázdný.

Ve čtyřicátých letech kolem něj vysušili moře. Dnes je z ostrova nízké návrší uprostřed pole, po jehož obvodu pořád stojí dřevěné kůly starého pobřežního opevnění. V roce 1995 se stal vůbec první nizozemskou památkou UNESCO.

Sedm set let ostrov, od konce třicátých let vesnice v poldru — a chová se podle toho dodnes. Urk má vlastní dialekt, kterým mluví i děti, vlastní hymnu a jednu z nejsilnějších rybářských flotil v Nizozemsku, přestože kolem dokola už je pevnina.

Nejsilnější místo je Vissersmonument: socha ženy hledící na vodu a za ní zeď se jmény rybářů z Urku, kteří se nevrátili. Jména se dosekávají dál. Kus dál stojí maják z roku 1844 a kostelík u moře.

Hráz mezi Lelystadem a Enkhuizenem, dokončená v roce 1976. Měla ohraničit další polder, který se nakonec nevysušil — takže je to hráz, postavená pro zemi, jež nikdy nevznikla. Jede se po ní přes dvacet kilometrů rovně s vodou po obou stranách.

Leží přesně na trase mezi Urkem a Houtribdijkem. Stojí tu replika lodi Batavia stavěná deset let původními technikami — a k tomu muzeum o tom, jak se celá provincie Flevoland vytáhla z moře.

Když se v roce 1932 uzavřel Afsluitdijk, ze Zuiderzee se přes noc stalo sladkovodní jezero, sledi zmizeli a rybářské vesnice kolem dokola přišly o živobytí. Část z nich zanikla úplně. Sto čtyřicet jejich staveb — domy, krámky, dílny, kostel, celé uličky — se rozebralo a postavilo tady znovu u vody.

Není to výstava, je to obydlené městečko: v udírně se udí sledi, v loděnici se opravují dřevěné lodě, provazník kroutí lano a v krámku se prodává za peníze. Počítejte tři až čtyři hodiny a nespěchejte.

Komenský zemřel v Amsterdamu v listopadu 1670 a pohřbili ho v Naardenu, ve zdejším valonském kostele. Hrob se pak na dvě stě let ztratil a znovu se našel až v roce 1929.

Nizozemsko a Československo se v roce 1933 dohodly, že se kaple oddělí od zbytku areálu a zřídí se z ní mauzoleum — české místo uprostřed nizozemské pevnosti. Vedle je Comenius Museum o jeho životě a díle.

Šest bastionů, dvojitý vodní příkop a uvnitř pořád obyčejné město s obchody a školou. Dnešní podobu dostal Naarden po roce 1673, kdy ho Francouzi dobyli a Nizozemci ho postavili znovu — tentokrát pořádně. Z výšky je to učebnicová hvězda; ze země se po valech obejde dokola za necelou hodinu.

Je součástí Nové holandské vodní linie: obranného systému, který se nebránil zdmi, ale úmyslným zaplavením krajiny do hloubky, kde se nedalo brodit ani plout. Od roku 2021 je celá linie na seznamu UNESCO.

Dnes je Enkhuizen tiché městečko se sedmnácti tisíci obyvateli. V 17. století to byla jedna ze šesti komor Východoindické společnosti a měl skoro stejně obyvatel jako dnes — jenže tehdy to znamenalo velké město. Když sledi zmizeli, město se prostě zastavilo v čase.

Nad starým přístavem stojí Drommedaris, obranná věž z roku 1540. Přístav je pořád plný stěžňů: kotví tu bruine vloot, flotila historických plachetnic, které se dodnes používají.

Vodní hrad z konce 13. století u ústí Vechty, deset kilometrů před Naardenem a přesně na trase. Vypadá jako z ilustrace — čtyři věže, příkop, padací most. Je taky součástí vodní linie.

Řeka, kterou město spolklo. Dieze tekla Den Boschem, ve 13. století skončila uvnitř hradeb, postupně se nad ní stavělo, až zmizela docela — a sloužila jako stoka. V šedesátých letech se rozhodlo o zasypání; naštěstí se to otočilo a začala obnova, která trvala čtvrt století.

Loďka projede klenutými tunely pod domy, pod zdmi, kolem sklepních vrat a městských hradeb, na které se odjinud nedá podívat. Padesát minut, a je to nejzajímavější věc, kterou v Nizozemsku uděláte pod úrovní ulice.

Největší gotická katedrála v Nizozemsku, stavěná od konce 14. století. Nejlepší je zvenku: po opěrných obloucích leze 96 kamenných figur — řemeslníci, netvoři, hudebníci, každá jiná. Původní jsou v muzeu, na kostele jsou kopie.

A jedna z nich není původní vůbec: při restaurování v roce 2010 přibyl anděl s mobilním telefonem, v džínách a s nataženou rukou. Hledání trvá deset minut a dvanáctiletý ho najde první.

Hieronymus Bosch se ve městě narodil, celý život tu žil a jmenuje se po něm — ale ani jeden jeho originál tu není. Všechny visí v Madridu, Lisabonu nebo Vídni. Tohle centrum v bývalém kostele ukazuje kompletní dílo v reprodukcích v původní velikosti.

Odpalované těsto velikosti pěsti, nacpané šlehačkou a celé namočené v čokoládě. Jí se vidličkou a nožem, protože jinak to nejde, a jeden vydá za oběd.

Sídlo würzburských knížat-biskupů, stavěné od roku 1720 Balthasarem Neumannem. Vrcholem je schodiště s Tiepolovou freskou (1753) — největší souvislá stropní freska na světě, alegorie čtyř tehdy známých světadílů.

Když 16. března 1945 vyhořel Würzburg, klenba schodiště vydržela a fresku zachránila. Zbytek paláce se obnovoval desítky let. Na seznam UNESCO se dostal v roce 1981.

Würzburg je vinařské město — svahy nad Mainem jsou osázené Silvánerem. Zvláštnost je láhev: franské víno se plní do placaté Bocksbeutel, kterou nespletete s ničím jiným.

Pevnost nad městem, sídlo biskupů do roku 1719, než se přestěhovali dolů do Rezidence. Nahoru se dá dojet autem nebo vyjít vinicemi za dvacet minut. Výhled na město, most a řeku je nejlepší v celém Würzburgu.

Poslední možná zastávka. Staré město s hradem a Hauptmarktem je od dálnice patnáct minut. Norimberské klobásky se podávají po šesti, osmi nebo dvanácti — jinak to nejde.